Poznámky k eseji Bertranda Russella

O svobodě a uctívání napsal Bertrand Russell krátký text, jenž bývá označován za jeho nejslavnější esej. V češtině je pro něj užíván název „Co uctívá svobodný člověk“. (OSaU 7)

Russellův esej „A Free Man’s Worship“ [1] byl poprvé publikován roku 1903. (Později je zveřejňován i s názvem „What Can a Free Man Worship?“.) Na základě tohoto Russellova textu bývají opakovaně činěny poněkud nehluboké závěry na podporu ateismu, což si po mém soudu tak vytříbené dílo nezaslouží. Dovolím si ohledně interpretace Russellova eseje napsat několik vět. Pro přehlednost se dopustím výběru a seskupení některých tvrzení z textu, i když se tím jistě ztrácí mnohé z obsahu, o rozbití formy nemluvě.

(A) Věci (odvozené z) hmotného světa nejsou hodny uctívání

Na začátku eseje Russell artikuluje názor, že ve viditelném světě člověk nenaráží na nic, co by bylo hodno uctívání. Pokud se k uctívání rozhodne, je nucen předměty hodné úcty vymyslet a umístit je mimo svět. O pravděpodobnosti, že taková myšlenková konstrukce odpovídá skutečnosti, lze pochybovat. Podle Russella věda takové pochybování podporuje, předkládá naší víře „svět bezúčelný a smysluprázdný“ a přibližuje pravděpodobnost existence předmětů hodných úcty k nule. Člověk, pokud je svobodný, nemá „padat na tvář před svými bohy, aniž by zkoumal, zda si zasluhují jeho uctívání“. A to i proto, že lidské dějiny jsou žalostné, plné „krutosti, mučení, ponižování a lidských obětí, snášených v naději na usmíření žárlivých božstev“.

Ke konci díla se toto téma stručně vrací v konstatování, že uctívání času, osudu, smrti a podobných forem nevyhnutelnosti je otrocké a není hodno svobodného člověka.

(B) Pokud je něco hodno úcty, není to z nemyslící přírody, ale ze svobodného člověka

Russell uznává, že lidé dokáží myslet i „bohy jiného druhu“, než ty, které si vytváří „divoch“, na něhož neustále doléhá konfrontace se silou a krutostí přírodního (hmotného) světa. Formuluje „závažnou otázku“, a jako možné odpovědi předjímá (pouze?) dvě alternativy: „Má bůh existovat a být zlý, anebo má být pokládán za výtvor našeho vlastního svědomí?“ [2]

O něco málo dále pak Russell píše o ideálech, které „nejsou realizovány v hmotné říši“ a které se „nesetkávají se souhlasem nevědomého vesmíru“, na kterých ale „lpíme a musíme lpět“.

(C) Příklady toho, co může svobodný člověk v sobě nalézat jako hodné úcty

V druhé a třetí třetině eseje Russell píše o „pravé svobodě člověka“, jež souvisí s uctíváním toho (ideálu, „boha“), co tvoří „naše vlastní láska k dobru“, co je nezávislé na „podrobování se tyranii vnějších sil mimo nás“. Russell tuto svobodu v uctívání dává do souvislosti s „duchem nezkrotné revolty“, s „myšlením nezatíženým břemenem chtivých tužeb“, s odvahou k pokoře a k odvrácení se od marné lítosti. Takovou odvahu nazývá „branou moudrosti“. Neklanět se před tím, co je nevyhnutelné, vyloučit chtivost světských přání a hořet vášnivě pro věčné věci, tak lze podle Russella charakterizovat „to, co svobodný člověk uctívá“.

Poznámky k (A)

Tvrzení typu (A) poukazují na vzepětí člověka od prostého obstarávání potřeb živočicha a od snahy o přežití v podmínkách svého okolí k sebevědomí a překonávání nejrůznějších mezí, s nimiž je konfrontován. Takové pojetí lidství je ateismu i teismu (rozumí se: jejich nepokleslým variantám) společné a není tedy argumentem v případné polemice mezi nimi.

Věda je zajisté mocný a imponující lidský nástroj, jímž člověk významně rozšiřuje své možnosti působení uvnitř tohoto světa. Samotné vědecké odhalování přírodních zákonitostí patrně může napomáhat představě o „bezúčelnosti“ a o absenci smyslu v „nevědomém“, neosobním a necitelném světě. Pokud si člověk pod tíhou takové představy nechá vsugerovat povinnost být poslušnou součástí takového světa anebo jeho trpným pozorovatelem, lze pro takovou rezignaci sotva nalézt důvod k nadšení, tím méně pak k uctívání. V tomto ohledu lze jistě s Russellem souhlasit.

Člověka ovšem nic nenutí k tomu, aby takovou povinnost přijal a aby chladný a neosobní „vědecký“ přístup aplikoval vždy a všude. Vedle přístupu vědeckého může užívat i přístupů otevřenějších, vstřícných i k tomu, co nelze učinit předmětem vědeckého zkoumání. Domnívám se, že Russellův esej takový vstřícný postoj neodmítá.

Poznámky k (B)

Russell ví o tom, že člověk dokáže myslet Boha, Jenž není (tvorem – stvořením) podle řádu tohoto světa. Patrně je mu i známo, že západní teismus o takovém Bohu uvažuje a že Mu nepřisuzuje přívlastek „zlý“.

Teisté vědí o zlu ve světě. Tuší ale také cosi o omezenosti lidského poznání a limitech lidských možností. A to i o limitech něčeho tak lidského a zdánlivě nespoutaného, jako je představivost. Mnozí teisté proto nedůvěřují logickému odvozování dobroty světa z předpokladu dobroty boží [3], neboť závěry onoho racionálního postupu neustojí tvrdou srážku s realitou. „Je-li Bůh, odkud je zlo? A odkud je dobro, jestliže Bůh není?“ [4]

Je velmi nepravděpodobné, že by Russell o složitosti teistických pokusů o vyrovnání se s existencí zla nevěděl nebo že by se spokojil s osvícenským (od)vysvětlením tohoto problému [5]. Snad proto je Russell odvážný i opatrný ve formulaci odpovědí na svou „závažnou otázku“.

Na jednu stranu je formulace otázky „návodná“, tazatel tlačí případného respondenta k prohlášení „nikoli bůh zlý“ (bůh podle řádu světa), ale „obraz v mém svědomí“. A já bych si dovolil přijmout Russellem nabízené teze:

• Člověk je schopen vytvořit ve svém vědomí obraz Boha, o Němž (mimo jiné) platí: „nikoli bůh zlý“.
• K takovému obrazu neexistuje žádný originál podle řádu tohoto (nedokonalého, zlého, smyslu prostého…) světa.

Na druhou stranu ale z těchto tezí neplyne, že obraz Boha v lidském vědomí nemůže odpovídat Originálu, Jenž řádu světa nepodléhá, Jenž není zobrazitelný ani dlátem sochaře, ani analytickou složkou mysli logicky uvažujícího filosofa.

Poznámky k (C)

Výtvory hodné úcty nelze podle Russella hledat mezi tím, co se nám ukazuje jako věci hmotného světa. Pak se patrně jeví být rozumnou snaha o navázání úcty hodných entit na možnosti lidské mysli.

Zmínku o souvislosti jevů hodných úcty s „myšlením nezatíženým břemenem chtivých tužeb“ jistě nelze považovat za myšlenku objevenou Russellem. Tu lze nalézt v tolika různých myšlenkových systémech a v tolika souvislostech, až by snad mohl vzniknout dojem, že jde o motiv filosoficky i teologicky poněkud obehraný.

Z ne (zcela) teistických přístupů k životu jej sledovali například epikurejci doporučující maximalizaci slasti praktikováním střídmého užívání (si) života. Žádoucím stavem pro epikurejce je ataraxia (neotřesitelnost) a autarkia (sebevláda, soběstačnost). Rovněž stoa sleduje tento motiv. Stoikové usilovali o vyrovnaný klid, o stav zvaný apatheia (nenáruživost). Pro západní teismus i pro duchovní směry rozvíjené ve východní Asii je pak motiv odvrhnutí břemene chtivosti a tužeb (minimálně těch „světských“) silně přítomen v celé škále od umírněného užívání života po přísnou askezi, od práce ve světě a pro svět po odloučení od světa a život v klauzuře.

Jako poněkud méně zdůrazňované snad může mnohým lidem připadat spojení uctívání a „ducha nezkrotné revolty“.

Existuje důvod k domněnce, že revolta a touha po svobodě pozitivně korelují s ateismem, kdežto teismu je bližší pokora a potlačování tužeb? V platnost takových charakteristik pro teismus a ateismus nevěřím. A nevěřím ani tomu, že lze ony charakteristiky vyvozovat z Russellova eseje.

Je jisté, že mnozí církevní představitelé mají se svobodným „duchem nezkrotné revolty“ problém. Jde o dávno známou nechuť dobře zabydlených lidí měnit stav věcí, o jejich obavu z nevyšlapaných cest, z nezajištěnosti a neznáma. U lidí mocných pak tato nechuť a obava často vede k tomu, že se jakékoli revolty děsí a nad duchem svobody se pohoršují.

Judaismu i křesťanství je to problém známý a obě tyto tradice před přílišnou zabydleností varují. Stěžejní příběh starozákonního „praotce“ Abrama – Abrahama začíná tím, že tento muž vyslyší výzvu a vyjde ze svého známého prostředí navzdory nezajištěnosti. Podobně „prorevolučně“ se jeví různé obrazy z Tanachu (Jb 13,3.13–18; Oz 6,6) i mnohá místa Nového „zákona“ (Mt 23,27–30; Lk 9,60; J 3,3.8; Ga 5,6.13).

Poznámky k poselství eseje

Na základě toho, co bylo v poznámkách ke třem typům tvrzení z Russellova eseje řečeno, si dovolím učinit závěr: Russellův esej není ani oslavou teismu toužícího uplatnit přinucující moc proti ateismu, ani naopak propagací bezbožnosti. Osobně mám spíše pocit, jako by autor považoval za samozřejmé, že pole svobody a úcty je přístupné z pozic teismu i ateismu.

V tomto eseji lze podle mne nalézat něco mnohem smysluplnějšího, než jsou argumenty pro nějaké světonázorové spory. Obrysy lidské svobody jsou zde totiž načrtnuty stručně a zkratkovitě, nicméně v jistém smyslu téměř dokonale. Svobodna může souznít se vzepětím za veškerá omezování a přinucování světa, tedy za obzor svého nositele, přitom ale tohoto nositele nikterak neumenšuje. Snahy o umenšení člověka nepřicházejí od nějakých vždyvšude platných pravd, ale od lidí, kteří se za správce takových pravd považují. [6] Svoboda může akceptovat různé výdobytky lidského snažení, aniž by se jim obětovala nebo je zbožnila. Svobodný člověk může naslouchat jak duchu revolty, tak i duchu pokory. A nemusí se divit či pohoršovat ani tehdy, kdy se duch revolty a duch pokory nejeví být vzájemně se potírajícími silami.

Pozornost si po mém soudu zaslouží věta o uctívání toho, co tvoří „naše vlastní láska k dobru“. Slova „naše vlastní“ totiž zřetelně poukazují k autonomii, sousloví „láska k dobru“ naopak vyjadřuje vztahování se k čemusi, s čím se setkáváme, co je nám představováno či dáváno, co se nám jeví jako nikoli totožné s námi, tedy jako heteronomní.

-----

[1] anglicky http://collections.mun.ca/PDFs/radical/WhatCanAFreeManWorship.pdf; česky http://amper.ped.muni.cz/~jannovotny/e_knihy/bertrandrussell.pdf

[2] V odkazu na anglický text str. 13, odkaz s českým textem str. 3

[3] Leibnitz Gottfried Wilhelm: Theodicea. Praha, Oikoymenh, 2004.

[4] Boëthius : A. M. S.: Filosofie utěšitelkou. Praha, Vyšehrad, 2012; možná podle Augustina z Hippa.

[5] Voltaire (Arouet Francois Marie): Candide. Praha, XYZ, 2007.

[6].http://www.katolik.cz/texty/hus/HusReakce.asp#fronta7, http://www.osacr.cz/2013/05/28/oficialni-odpoved-ateistu-cr-na-frantiskuv-navrh-cesty-do-pekla/ etc.