Svoboda, úcta a sociální stratifikace

Po tisíce let žijeme ve společenstvích rozdělených do vrstev či tříd. Sociální status bezpochyby ovlivňuje mnohé naše vztahy. Včetně vztahu ke svobodě. (OSaU 8)

Lze předpokládat, že složité sociální struktury v lidské společnosti začaly nabývat na složitosti v době přechodu k usedlému způsobu života a zejména v době vzniku sídel městského typu, tj. nejméně před deseti tisíci let. Různé teorie sociální stratifikace se liší jak v samotném popisu vrstev či tříd [1], tak i v představách o jeho příčinách a souvislostech. Společenské třídy lze rozlišovat na základě vlastnictví, moci, prestiže, vzdělání, zájmů nebo podle podílu na vytváření a konzumaci různých statků. Třídy lze pak sestavovat do hierarchických nebo nehierarchických struktur a zkoumat míru propustnosti mezi nimi. V souvislosti se vztahem ke svobodě si dovoluji nabídnout rozlišení tří stavů (vrstev či skupin tříd), jež je sice poměrně hrubé, ale pravděpodobně poměrně univerzální.

Stav ovládajících či mocných

Tuto část společnosti tvoří lidé, kteří významně a dlouhodobě ovlivňují životy svých bližních. Mohou tvořit pravidla pro život společenství, mohou však také manipulovat životy lidí bez ohledu na tato pravidla. Mají prostředky k tomu, aby podle své libosti užívali statky produkované společenstvím, aby svou moc a způsob života někdy dávali najevo a jindy naopak drželi v tajnosti. Dříve šlo o dobyvatele a panovníky, kteří pro sebe vynucovali otrockou či poddanskou poslušnost a různé (vnějškové) projevy uctívání. Později to bývaly stále častěji „šedé eminence“, jež se spokojovaly s mocí faktickou a představitele moci oficiální více či méně skrytým způsobem ovládaly.

Je pravděpodobné, že od dob vévody kardinála de Richelieu nebo Josepha Fouchého se stav mocných stále výrazněji vzdaluje oficiálním systémům veřejné správy a veřejně známým institucím.

Mocní lidé mohou často nabývat dojmu, že jejich moc jim může zabezpečit slušnou úroveň života nezávisle na jejich bližních, jejich vlasti či národu. Mají možnost zvolit si místo a způsob života, kde jsou podle svého mínění chráněni před takovými nepříjemnostmi, jako jsou přírodní katastrofy, společenské nepokoje nebo daňové odvody. V důsledku toho se stávají často kosmopolity a komunitní vazby typické pro jiné stavy u nich slábnou.

V současnosti mohou příslušníci stavu mocných dobře využívat volnost pohybu osob i kapitálu, skrývat mnohé své aktivity a imunizovat se jak proti zákonům konkrétních zemí, tak i proti veřejné kontrole. O stavu mocných se pak občas spekuluje jako o (zne)uživateli politických, ekonomických a zločineckých struktur, u nějž nejsou známy ani přesné mechanismy uplatňování moci ani konkrétní osoby příslušné tomuto stavu.

Protože příslušnost ke stavu mocných je spojena s možností nadprůměrné konzumace požitků a hmotných statků a s možností ovládání mnohých lidí, je podíl počtu členů tohoto stavu k celkovému počtu lidí nutně limitován. Vstup do tohoto stavu i prosté setrvání v něm proto vyžadují značné úsilí a často i ochotu k neetickému jednání. Z těchto skutečností lze učinit závěr, že uvnitř stavu mocných nebývá mnoho prostoru ani k úctě, ani ke svobodě.

Stav ovládaných

Tento stav je tvořen lidmi, kteří jsou do značné míry pevně navázáni na určitý konkrétní způsob obživy a na rutinní provoz určitých struktur společnosti. Dříve to byli převážně otroci, nevolníci či poddaní. Dnes sem patří například lidé podstatným způsobem závislí na sociálním systému státu nebo na programech humanitárních a charitativních organizací. Dále také mnozí z těch, jejichž kvalifikace je předurčuje k práci pro nevelkou skupinu specifických zaměstnavatelů. Tito zaměstnavatelé pak mohou životy oněch zaměstnanců do značné míry formovat a ovládat.

Některé příčiny zařazení člověka do stavu ovládaných jsou v podstatě neměnné od starověku až do současnosti. Nezaviněnými („objektivními“) příčinami zařazení do stavu ovládaných může být například etnický či sociální původ nebo některá onemocnění. Částečně zaviněnou příčinou bývá třeba pád do dluhové pasti nebo do závislosti na návykových látkách.

Existují ale i způsoby vstupu do stavu ovládaných, které se do značné míry jeví jako důsledek svobodných rozhodnutí vstupujícího. K tomu dochází tehdy, když (alespoň zpočátku) není status ovládaného spojen s poklesem životní úrovně v úzce materiálním smyslu. Do stavu ovládaných vstupují z vlastní vůle lidé, kteří se rozhodnou bezvýhradně či bez kontroly svědomím sloužit příslušníkům stavu mocných. Důvodem tohoto dobrovolného vstupu může být snaha o zlepšení či udržení materiálního zabezpečení života, anebo obavy z rizik spojených s osobní odpovědností. V obou případech jde většinou o nereálná očekávání. Starost o vysokou životní úroveň služebníka nebývá pro ovládajícího cílem, ale nástrojem, jenž může být kdykoli vyměněn za nástroj jiný. Osobní odpovědnost a riziko jsou zase natolik úzce spjaty s lidskými životy, že je pohodlným přijetím služebnosti efektivně odstranit nelze.

Dobrovolný vstup do stavu ovládaných mívá někdy formu symbolického aktu odehrávajícího se v konkrétním časovém okamžiku, jako jsou třeba rituály ozbrojených složek či náboženských organizací. Jindy je dobrovolný vstup plíživý a žádný symbolický akt není požadován.

Leccos nasvědčuje tomu, že v posledních desetiletích vstoupili plíživým způsobem do stavu ovládaných mnozí političtí činitelé naší vlasti. V první polovině devadesátých let čerpal stav mocných v naší zemi prostředky z obchodu lehkými topnými oleji a z nedobytných úvěrů u bank. Tyto jevy se staly poměrně brzy obecně známými, efektivně řešeny však nebyly. Přitom daňové úniky při obchodování s LTO a/neboli naftou mohla významně omezit jednoduchá novela zákona o rozsahu jedné rozvité věty. Například: „Spotřební daň zaplatí všichni, po prokázání použití k vytápění bude vrácena.“

Jestliže v devadesátých letech se politici občas nechali přesvědčit k určitým úsluhám směrem ke stavu mocných, od začátku 21. století se již někteří z nich nechávají vyloženě řídit na každém svém kroku a bez pokynu od příslušníků mocného stavu nečiní ani bezvýznamná rozhodnutí. Příslušníci stavu mocných většinou nevykonávají řízení politiků osobně, neboť to není ani pohodlné, ani zcela bezpečné. Proto vznikla specializovaná profese poslů předávajících politikům instrukce mocných. Pro označení těchto nosičů informace se u nás ujal termín „lobbisté“, jenž v jiných krajích označuje činnost poněkud kreativnější. (Pokud někdo nevěří, nechť si vyhledá informace ke klíčovým slovům Mazánek, Kolibřík, Kapitán, Cestovatel, Jimbič, Kocourek a odposlechy.)

Hodnotit vztah ke svobodě a uctívání u lidí, kteří se do stavu ovládaných dostávají nezaviněně a jejichž životní úroveň je velmi nízká, si netroufám. Avšak u těch, kteří se ovládanými (a tedy nesvobodnými) stávají z vlastního rozhodnutí a jedním z hlavních motivů tohoto rozhodnutí je snaha zvýšit svou (materiálními statky měřenou) životní úroveň, jež je již v době volby stát se ovládaným nadprůměrně vysoká, se mi jeví hodnocení poměrně jednoznačně: Tito lidé mívají k vlastní svobodě překvapivě přezíravý vztah a překvapivě ochotně ji směňují za materiální požitky. Lze pochybovat o tom, že jsou tito lidé schopni úcty, i o tom, že by bylo možno něco úcty hodného nalézt v tom, co dělají.

Střední stav

Do této skupiny patří lidé, kteří vzhledem k osobním vlastnostem a disponibilním prostředkům nemají možnost a/nebo ambici patřit ke stavu mocných. Zároveň jsou ale schopní uchránit se před pádem do stavu ovládaných.

Tento stav (třída či skupina tříd) je podle mnohých teorií „přechodový“ a občas se spekuluje o jeho nestabilitě v důsledku přitažlivých sil jiných skupin. [2] Zejména podle (původní) marxistické teorie se měl střední stav zmítat uprostřed antagonismu dvou hlavních tříd, jejichž „třídní boj“ se měl sice s možnými náhodnými zvraty, ale přece jen „zákonitě“ vyvíjet k porážce a případně i „potrestání“ buržoazie, k „diktatuře proletariátu“ a k zániku středního stavu. Současná realita ale spíše nasvědčuje tomu, že střední stav nemizí, naopak v prosperujících společenstvích nabývá na významu. Střední stav je s největší pravděpodobností mnohem významnějším fenoménem, než je dočasné či přechodové reziduum dvou stavů „světodějných“. Domnívám se, že o tom svědčí jak soudobá společnost, tak i mnohé příklady z minulosti. Dále si myslím, že při výše popsaném dělení společnosti na tři stavy je právě stav střední tím prostředím, v němž mají největší šance vznikat a rozvíjet se takové formy svobody a uctívání, jež jsou hodny pozornosti.

Pojem střední stav se v současnosti užívá nejčastěji jednak pro osoby samostatně ekonomicky činné bez velkého kapitálu (drobní a střední podnikatelé), jednak pro některé kvalifikované zaměstnance. Obecně můžeme snad ke střednímu stavu počítat lidi, kteří jsou nuceni obstarávat obživu pro sebe a své rodiny převážně vlastním přičiněním, přičemž nejsou (významně a/nebo dlouhodobě) ovládaní vůlí jiných lidí. Takoví lidé mohou být i relativně nemajetní, často si však dokáží udržet určitou svébytnost, spojenou například s možností užívat určitých (zapsaných či zvykových) práv.

Příslušníci středního stavu byli nuceni často vydávat nemalou energii na to, aby si středostavovský status udrželi. Na rozdíl od členů stavu mocných ale většinou nemohli ani snadno měnit místo svého života, ani hájit svou pozici izolovaně od jiných členů svého stavu. Za účelem udržení statutu pro ně bývalo výhodné a často i nutné, aby spolupracovali v rámci různých skupin – v rodině, kmeni, v komunitě profesní, zájmové, náboženské či jiné. Není obtížné si představit, že úcta k vlasti (státnímu celku či národu) vznikala, přetrvávala a vyvíjela se zejména v pospolitostech středního stavu.

Je velmi pravděpodobné, že tento střední stav měl důležitý podíl na úspěšném fungování demokraticky spravovaných městských států starověkého Řecka i na rychlém rozvoji římské říše v době republiky. Tato starověká společenství, prokazovala obdivuhodnou vitalitu, dokázala překonávat mnohá protivenství a často se s úspěchem bránila podstatně silnějším nepřátelům. Vzpomeňme například řecko – perské války nebo expanzi římské říše a její úspěch ve střetu s Kartágem. Naopak postupný rozpad římského impéria v době stěhování národů se odehrál v éře římského císařství, kdy se dříve víceméně středostavovské funkce vojenských velitelů a státních úředníků měnily na role (polo)božských bytostí vynucující pro sebe uctívání. To je doba oslabování středního stavu ve starořímské společnosti.

Zdá se, že společenské systémy složené převážně z ovládajících a ovládaných mohou efektivně fungovat za určitých stálých podmínek. Jako příklad mohou posloužit různá despotická společenství vznikající v suchých oblastech Asie, jejichž zemědělství záviselo na rozsáhlých zavlažovacích systémech, na práci otroků a dozoru servilních strážců a úředníků. Zde se uplatnilo ovládání jedněch sociálních skupin jinými jako schůdná možnost pro fungování společnosti.

Avšak z dlouhodobého hlediska nelze na stálost podmínek spoléhat. V měnících se podmínkách se jako perspektivní jeví spíše ta společenství, v nichž vedle ovládajících a ovládaných je dostatečně zastoupen i střední stav.

Lze předpokládat, že v dostatečně dlouhodobém pohledu bývají tvorové konfrontováni s tak výraznými změnami, že spíše než dokonalá specializace jim může být k užitku nevyhraněnost a ne-definitivnost. U jiných než lidských živočichů snižuje otevřenost k perspektivnímu vývoji například zatížení obrovským parožím nebo dlouhými ocasními pery. V prostředí lidském může podobně uzavírat mnohé budoucí možnosti strojová funkcionalita společnosti a její výrazná diferenciace na dva stavy – jeden ovládající a druhý ovládaný.

Střední stav lze z mnoha důvodů považovat za vitální jádro lidského společenství. U mocných, kteří konzumují statky a svévolně vyhlašují svá práva, jakož i u ovládaných, jimž jsou mnohé statky a mnohá práva odepřena, dochází často k petrifikaci jejich rolí a mimo jiné i k ochabnutí schopnosti zacházet se svobodou a úctou. Naopak relativně nižší míra začlenění do vztahů mezi ovládajícími a ovládanými může příslušníkům střednímu stavu otevírat různé možnosti. Včetně možnosti nemíjet se se svobodou a úctou.

-----

[1] Šafr Jiří: Měření stratifikačního postavení; http://metodykv.wz.cz/prezentace/Stratif/StratifVyzk_2_mereni_status_trida.ppt;

Šafr Jiří: Nové a alternativní přístupy k měření vertikální sociální struktury; https://is.muni.cz/el/1422/podzim2013/NP304Zk/um/23131851/Nove_a_alternativni_pristupy_k_mereni_vertikalni_socialni_struktury.pdf

[2] Šanderová Jadwiga: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti, Sociologický časopis, 1999, Vol. 35 (No. 1: 17-31); http://sreview.soc.cas.cz/uploads/42d71c6f0efc7fe0636c444ded3a1380e53476ec_214_017SANDE.pdf, str. 25, poslední odstavec