Chvála multikulturalismu

Nerad pochoduji s davem. Mám rád Egona Bondyho, Nikolaje Berďajeva, Lva Šestova, Barucha Spinozu, Jana Patočku a pravdoláskaře. Jsem skalním přívržencem multikulturalismu. Anebo je to přece jen poněkud složitější?

Ano, jsem přívržencem multikulturalismu, a nejspíš i trochu ješitný. Dělá mi dobře vědomí, že neusiluji (vždy) o stejné věci a nevyznávám (úplně) stejné hodnoty, jako mnozí lidé okolo mne. Sympatizuji s Hérakleitem z Efesu, jenž si nedokázal pohodově notovat s efezskou smetánkou. A líbily se mi ruce na památníku k 17. listopadu, které tam přidal Roman Týc.

Hodlám zde nyní multikulturalismus neobjektivně a nekriticky obhajovat. Asi se tedy sluší začít tím, že si zkusím ujasnit, co je to kultura. Kultura je podle obecného povědomí jakýsi soubor naučených činností, zvyků, postojů a nejspíše i předsudků. Někdy se zdůrazňují činnosti tvůrčí, například umělecká tvorba, někdy naopak zvyklosti netvůrčí, jako třeba způsoby odívání, stravování či jednání s cizími lidmi.

Pokud bychom přistoupili na výše uvedenou definici kultury, pak nemohu než trvat na svém: Jsem skalním přívržencem multikulturalismu. Nevidím důvod, proč bych měl poslouchat dechovku, punk nebo rapping, sledovat v televizi telenovely nebo fotbal, anebo dokonce ten fotbal osobně hrát. Protože tak činí mnozí lidé v mém okolí? Děkuji, ale nemám motivaci a patrně ani potřebné vlohy. Rovněž si nemyslím, že je smysluplné, abych měnil svůj šatník podle toho, jaké oděvy si pořizují mí sousedé. A ke své knihovně mám snad až nezdravě emocionální vztah, do jejího obsahu si určitě nikým mluvit nenechám.

Možná se kultura dá definovat i jinak. Na blog.idnes.cz jsem si se zájmem přečetl několik článků od Lucie Provazníkové a v jednom z nich jsem nalezl takovéto uchopení kultury: Kultura je v prvé řadě tmelícím, sjednocujícím prvkem ve společnosti, který dává jejím členům pocit sounáležitosti, hodnotový systém a řád nezbytný k jejímu fungování. Proti takové definici nic nenamítám. Jen konstatuji, že i při jejím použití jsem vyznavačem multikulturalismu. Necítím schopnost ani potřebu se tmelit se všemi spoluobčany Evropské unie nebo České republiky a svůj hodnotový systém neumím a nechci přizpůsobovat ani pěti stům miliónům, ba ani deseti miliónům spoluobčanů.

Takže to vypadá, že ve svém vztahu k multikulturalismu bych (snad) měl (mít) jasno. Jenže na stará kolena jsem narazil na určitý problém. Někteří mí kolegové multikulturalisté prohlašují, že je třeba vyjít vstříc (i) těm kulturně odlišným bližním, u kterých leccos nasvědčuje tomu, že jinou než svou kulturu tolerovat neumějí.

Ono to začalo být poněkud podezřelé už v roce 1998, když se stavěla a současně rozebírala zeď v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Osobně jsem tu zeď považoval za dobré řešení na podporu multi- (nebo alespoň dvoj-) kulturní koexistence. Myslel jsem si, že na jedné straně zdi bude jedna kultura dle svých zvyklostí tančit, zpívat a juchat do pozdních nočních hodin a na druhé straně se druhá kultura aspoň v relativním klidu vyspí. Nešlo o žádné budování ghetta, zeď neměla žádnou z obou kultur uzavřít. Analogie s protihlukovými stěnami třeba mezi frekventovanou silnicí a nemocnicí se mi jevila jako naprosto zřejmá. Delegace z Rady Evropy ale zeď označila za rasistické a drastické řešení a stavba byla rozebrána. Hlučná kultura byla (snad) uspokojena, druhá kultura to (nejspíš) nějak překousla.

Žil jsem tehdy o několik set kilometrů východněji, tak jsem osudy lidí kolem zdi nezdi pustil z hlavy. A nyní se to vrací. Problém je sice ještě o kus dál než v Ústí nad Labem, ale zato dosti většího rozsahu. Do Evropy přicházejí lidé, mezi nimiž je jistě mnoho nešťastníků, kterým je záhodno pomoci. Ale také jsou tu skupiny lidí, které se chovají násilně. Příchozích je méně než dva milióny, to není ani půl procenta počtu obyvatel Evropy. Proč tedy Evropa problém nezvládá?

Podle mne proto, že na problém s běženci v Evropě dosud nenašli smysluplnou odpověď ani zastánci jediné kultury, ani multikulturalisté. Od těch prvních je často slyšet, že každý muslim je individuum neinteligentní, zlé, anebo minimálně podezřelé. A někdy se jednou větou pokračuje v přidělování podobně nelichotivých nálepek dalším skupinám, které představu dokonale homogenní společnosti narušují. A od oněch druhých se zase poměrně často dozvídám, že pomáhat je třeba vždy a všem, a to i za cenu ohrožení, ba i zničení vlastní současné evropské společnosti. Vždyť prý něco jako evropské hodnoty snad ani neexistuje, nebo tyto hodnoty sice někdy někde nějak žily, ale v podstatě již vyšuměly.

Z rétoriky obou těchto táborů je mi smutno. Směrem k souručenství vyznavačů monokultury bych si patrně žádné poradenství neměl dovolit, neb jsem se přiznal, že s nimi nesouhlasím. Ale přesto to risknu, byť jde o knížecí rady od kohosi, kdo je (vzhledem k adresátům rad) hodně mimo: Vážení monokulturisté, nemůžete-li jinak, častujte nás i nadále tituly jako „pravdoláskaři“, případně i ostřejšími. Ale uvažte alespoň, zda byste neměli na svých tribunách upozadit ty své mluvčí, kteří hovoří o semílání bližních na masokostní moučku nebo o rituálních vraždách údajně provozovaných Židy. Zkuste se vrátit do reality. Trvejte třeba na dodržování zákonů (vždyť pořádek máte rádi) a na efektivní ostraze hranic (států nebo větších celků).

A nyní si dovolím něco málo žehrání k mému srdci blízkým multikulturalistům: Nenechávejme si prosím vsugerovat, že to nejkrásnější a nejušlechtilejší, co můžeme udělat, je sebezničení. Jednotlivec možná na něco takového právo má, ale společenství nikoli. Zbavilo by totiž perspektivy nejen své aktuálně žijící členy, ale i své potomky. A minimálněk těm to není fér. Často se apeluje na křesťanskou nezištnost při poskytovaní pomoci a argumentuje se podobenstvím o milosrdném Samařanu (Lk 10,25–37). Ten Samařan ale investoval do pomoci bližnímu jednorázově dva denáry, tedy hodnotu dvojnásobku obvyklé denní mzdy. Téměř jistě ho to nezruinovalo. Ani s bankrotem nepočítal, neboť slíbil, že až tamtudy zase pojede, uhradí případné další výdaje. Zkusme se vrátit do reality. Pomáhejme potřebným tak, že třeba i poněkud snížíme svou životní úroveň. Ale nebojme se trvat na dodržování našich zákonů a pravidel. Osobně se domnívám, že evropské hodnoty existují. Jejich kořeny sahají k ponětí o důstojnosti svobodného lidského rozumu, jež bylo artikulováno v antickém Řecku, a k vědomí zodpovědnosti před Nejvyšším, jak je popsali starověcí židovští monoteisté. Tyto hodnoty nezničily ani mocenské ambice středověké církve, ani novověké opojení z „pokroku“. Bylo by trapné, kdybychom ony hodnoty pohřbili zrovna my.