Mýtus – orientace v bytí a vzhlížení k obzoru

Mýty byly a jsou součástí našich životů. Nemyslím si, že je smysluplné proti všem projevům mýtu bojovat. Patrně však není dobré nechat nějakou formou mýtu zotročit. (OSaU 11)

V průběhu kulturní evoluce člověka vznikl specificky lidský způsob vztahování se tvora k jeho okolí, k jeho pospolitosti a k sobě samému. Tato forma vztahu ke skutečnosti vznikala nejspíše společně s řečí, patrně byla ovlivněna ovládnutím ohně (stovky tisíc let?) a strukturovanými vztahy k živým tvorům a rostlinám (domestikací – desítky tisíc let?). Jde o způsob orientace v životě a v prostředí, jenž bývá společný pro členy určité pospolitosti a je předáván způsoby, jež se pohybují na škále mezi neformálním vyprávěním a organizovaným vyučováním. Jak napsal Platón: Starší vypravují a mladší poslouchají (Prótagoras 320[1]), dospělí poučují a děti jsou poučovány (Ústava 377[2]).

Starověké formy tohoto vztahování se nazývají „mýty“. Srovnáme-li takové staré mýty z různých lidských společenství, bezpochyby zjistíme, že jejich kulisy jsou odlišné. Zároveň však nelze přehlédnout, že vykazují mnohé společné znaky. V životaschopných mýtech lze většinou najít dva projevy „reality“, jež jsou v jistém smyslu protichůdné.

(M1) Jednak jsou to zákonitosti a řády, případně jejich hledání a nalézání. Například: Z pramenu v horách lze brát vodu. Jisté materiály a postupy se hodí pro výrobu luku. Určitá pozice hvězdy (v Egyptě například heliakální východ Siria, předtím patrně Spicy) ohlašuje vhodnou dobu pro určité zemědělské práce.

(M2) Za druhé dobrý mýtus reflektuje zkušenost, že zákonitosti a řády nebývají absolutní, že u nich lze narazit na proměny a meze. I dlouho využívané prameny někdy vyschnou. I na dobře vyrobeném luku se někdy nějaká část uvolní či praskne. I při dodržení hvězdami určených lhůt zemědělských prací jednou přijde neúroda. A po dostatečně dlouhé době začne dokonce dříve osvědčená hvězda vycházet pozdě a pro agrotechnické lhůty bude třeba hledat o něco ranější nebeská znamení.

Mýtus, který dobře vyvažuje zákonitou (setrvačnou) i překvapivou (měnlivou) složku reality, může být po dlouhou dobu navigačním systémem pro cestu životem. Poskytuje pocit opory a jistoty a zároveň je otevřený pro širokou škálu aplikací a interpretací. Dobře sloužící mýtus je rigidní a zároveň pružný, obsahuje jak sebepotvrzení, tak i sebepřekročení a potenciál k určité sebe–kritice. Vytváří komplex pojmů, vztahů a významů, jež jsou srozumitelné danému společenství, formuje paradigmata (včetně předsudků), skrze něž členové společenství vnímají svět.

Platónovy dialogy obsahují na mnoha místech bájná, mýtická vyprávění. Pozorný čtenář ale snadno zjistí, že vypráví-li Platón mýty, nepředkládá je jako sledy faktických událostí, jež proběhly v nějakém reálném úseku našeho času. Mýtus Platónovi slouží jako nástroj či kanál pro sdílení čehosi komplexnějšího, trvalejšího a obecnějšího (M1), byť ne zcela zaostřeného, jasně určitelného a zobrazitelného pomocí psaného textu (M2).

Mýtus a logos

Platónovo povědomí o ne zcela dostatečné schopnosti psaného (digitalizovaného) textu pro sdělení plného poselství mýtu bylo v následujících generacích antických a později evropských myslitelů poněkud pozapomenuto. Nemalou měrou se na tomto zastření rozdílu mezi texty zapsaných příběhů a jejich poselstvím zasloužil Aristotelés. Ten na všech jazykových vyjádřeních oceňoval zejména jasnou a jednoznačnou stavbu. Jasnost, jednoznačnost a řád je od Aristotelových dob často spojována s pojmem „logos“. Logos je cosi, co je třeba vykázat, uváženě vyjádřit, vymezit, často i ověřit, poměřit nebo jinak ohodnotit. Pojem logos přišel z oblasti obchodu a účetnictví, sbíral sílu na poli dohadování a kritického myšlení, a nakonec se oblékl do podoby vědy, jež nezaujatě, střízlivě a objektivně popisuje řádnou řečí řády světa.

Překvapivou, nedigitalizovatelnou (ale právě tím „živou“) složku života Aristotelés a jeho pokračovatelé buď nedocenili, anebo se domnívali, že o ní větami jazyka referovat nelze. Podobný postoj formuloval ve 20. století Ludwig Wittgenstein. Smysl světa (vědeckých faktů) podle Wittgensteina k tomuto světu nenáleží. O tom, co ke světu nenáleží (etika, „předměty“ náboženské víry…), nelze nic říkat. Podle Wittgensteina lze ale k těmto nevyřknutelným entitám „poukazovat“.

Aristotelovo vyprávění o převaze logu (řádu, zákonitostí) nad mýtem se zejména v novověku ukázalo jako velmi nosné. Na příběhu o střízlivém logu nadřazeném bájnému mýtu vyrostly současná věda a technika, jež vedly k zachování, prodloužení a zkvalitnění života mnohých lidí. Vezme-li se však tento příběh smrtelně vážně, začne narážet na své meze. Zbožnění vědy, techniky či řádu vede mnohdy i k bezcitnosti, chladnosti a odcizení, k pocitu vykořenění a k povrchnímu konzumu, k organizovanému a systematickému ničení životů i podmínek k životu nutných.

Domnívám se, že není rozumné přijmout aristotelské vyprávění o převaze logu nad mýtem jako jediné správné paradigma ve všech situacích a/nebo dimenzích našeho života. Jsem přesvědčen, že i příběh o tom, jak je logos vyvolen a předurčen k věčné vládě nad ostatními přístupy ke světu, je „jen“ jedním z mnoha mýtů. Lidský logos, ono lidské počítání a/nebo lidská vypočítavost, může zajisté lidskému životu sloužit, avšak pouze v omezené míře a na omezeném poli.

Příklady z historie ukazují, že u většiny z mýtů, které byly masově a dlouhodobě sdíleny, postupně převážila složka (M1), jež nakonec nabyla rigidní a dogmatické podoby. Naopak složka (M2) těchto mýtů byla umenšována, a nakonec prakticky eliminována. Můžeme spekulovat o tom, zda hledat příčinu v přesunu nosiče mýtu z živé řeči a diskusí do psané podoby, ve využívání mýtu příslušníky stavu mocných jako nástroje pro pacifikaci stavu ovládaných, ve snaze přizpůsobit mýtus tak, aby byl akceptovatelný pro lidi s nižší schopností či ochotou myslet, anebo v působení nějaké psychologické či sociální variantě druhého termodynamického zákona.

Svoboda a úcta z pohledu křesťanského a vědeckého mýtu

Křesťanství kdysi přišlo s obrazem lidí jako bytostí odpovědných primárně Stvořiteli, čímž zrelativizovalo všechny absolutní nároky vladařů, vlastníků i kněží. Člověk byl obrazem Božím, ve svém životě mohl hledat stopy působení Ducha Svatého a ve smrti pak mohl směřovat k bytí nezávislému na tomto světě. Žádné mocnosti jej nemohly této možnosti definitivně zbavit. Takový přístup k životu a světu byl svobodný a hodný úcty. Pozdější systém dal vzniknout složité a pevné hierarchii, pomocí níž ovládala skupina mocných prakticky všechny složky života většiny ostatních lidí. Svoboda byla vytěsněna a vynucování projevů úcty přestalo být úcty hodno.

Podobně když věda bourala naivní představy o světě, v němž druhy živých organismů tvoří jednou stvořený a od toho okamžiku neměnný soubor, v němž žena je „přirozeně“ podřízena muži a pohané jsou určeni k obrácení na pravou víru nebo k zatracení, konali lidé sloužící této vědě často činy svobodné a jejich snažení bylo hodno úcty. Když věda slouží k rozmnožování moci mocných, ke zvyšování spotřeby bohatých za cenu devastace životního prostředí, svoboda i úcta se vytrácí.

Mýtus a mythos

Představy filosofa Platóna o správě lidské polis nesou výrazně autoritářské rysy, v jeho sofokracii popsané v dialogu Ústava by se těžko hledalo místo pro svobodný a úcty hodný život. [3] Ve svém celku se ale Platónovy dialogy směrem ke svobodě otevírají, v určitém smyslu jí poskytují širší prostor a více úcty, než je tomu u Aristotela.

Řecká slova mythos (µ????, µ????) i logos (?????) znamenají „řeč“. Od dob přijetí Aristotelského mýtu o převaze logu nad mýtem se význam slova „logos“ posunul směrem k řeči „řádné“, tedy řeči, která popisuje platný řád a jako taková si činí nárok na přesvědčivost, na moc nad tím, kdo onu řeč slyší, a to nezávisle na vůli slyšícího. Význam slova „mythos“ se v souvislosti s tím posunul k významu „nepodložená báje“. Takovému mýtu – vybájenému příběhu pak logem poučený posluchač nemůže přisuzovat význam. Mýtus u Platóna ale rozhodně není báchorka, na kterou poučený posluchač nemá brát zřetel. Mýty v Platónových dialozích nemusejí sice nutně disponovat přinucovací mocí logu, avšak poukazují k něčemu, co nelze slovem zcela uchopit, nelze to vyčerpávajícím způsobem sdělit, ale přesto (či proto) to může být důležité. [4] Pro řeč v tomto platónském významu, řeč poukazující k nevyslovitelnému, si dovolím užít řeckého slova µ???? psaného latinkou jako mythos. [5] V této terminologii si dovoluji předložit následující teze:

• V Platónových dialozích slouží často psaný text mýtu jako pomůcka (jedna z pomůcek) pro živé sdílení mythu.
• Teismus v podobě, jež kanonizovaný text považuje za věc služebnou, kdežto Boží působení v lidských životech za věc podstatnou, lze věřícími sdílet jako živý mythos. Biblické mýty tito věřící pak nepovažují za zdroje informací o jevech fyzikálních (zastavení zemské rotace, Joz 10,12.13), zoologických (mluvící oslice, Num 22,28) a podobných.
• Zázračné Boží působení věřící nehledají primárně ve světě objektů (v porušování fyzikálních zákonů), ale v působení na duše (srdce, vědomí) lidí. Původce či proces tohoto působení opisují judaisté pomocí termínu „šechina“, křesťané pomocí pojmu „Duch Svatý“. Pro vzájemné sdílení teistického mythu slouží jako zprostředkující veličina judaistům jejich národní dějiny a mýtus o vyvedení z Egypta, křesťanům totéž a dále život Ježíše z Nazareta a kérygma (?????µ?) o Kristu.
• Teistický mythos nabízí dostatek prostoru pro svobodu a je hoden úcty. (Pokud se z kanonizovaných textů nebo jiných služebných fenoménů nestanou modly.)
• Mythos o nezastupitelné úloze logu formoval zásadním způsobem cenné novověké hodnoty. Tento mythos nabízí dostatek prostoru pro svobodu a je hoden úcty. (Pokud se z analytického rozumu, z mýtu o absolutní převaze logu nebo z podobných fenoménů nestanou modly.)

-----

[1] Platón: Spisy III. Theagés, Charmidés, Lachés, Lysis, Euthydémos, Prótagorás, Gorgiás, Menón, Hippias Větší, Hippias Menší, Ión, Menexenos. Praha, Oikoymenh, 2003, str. 181

[2] Platón: Spisy IV. Kleitofón, Ústava, Timaios, Kritias. Praha, Oikoymenh, 2003, str. 79, 80

[3] Platón: Spisy IV. Kleitofón, Ústava, Timaios, Kritias. Praha, Oikoymenh, 2003], např. str. 180 – 307

[4] V dialogu Ústava (377) čteme, že dětem se vypravují mýty, jež jsou celkově nepravdivé, ale obsahují i věci pravdivé. Má-li být cílem nějakého procesu vzdělání, anebo dokonce moudrost, ať již jakýchkoli žáků či studentů, patrně nelze vystačit s vypravováním. Pokud se věci toliko vypravují, sotva mohou být tato vyprávění pravdivá ve svém celku. Platónský, pravdivý či k moudrosti ukazující mythos není strohé vyprávění. Je to akt vykazující znaky hry podle Gordona Burghardta. (A jistě také znaky tvořivosti.)

[5] Přiznávám zde inspiraci u J. Derridy a jeho neografismu „différance“ proti „différence“ (v překladu M. Petříčka „diferänce“ proti „diference“)