O zdánlivém rozporu mezi autonomními a heteronomními hodnotami

Někteří lidé se domnívají, že se svobodou je slučitelná pouze tzv. autonomní etika. Etika heteronomní, jež počítá s hodnotami vně člověka, je těmto lidem podezřelá. (OSaU 6)

Hodnocení autonomie a heteronomie analytickými filosofy

Jedním z nejvýznamnějších filosofů 20. století je bezesporu Ludwig Wittgenstein (1889 – 1951). Tušili to již někteří jeho současníci, avšak jak bývá v takových případech běžné, největšího ocenění dosáhl tento myslitel až po své smrti. Wittgensteinovými díly se inspirovali nejprve zejména filosofové z anglofonního prostředí. Později si jejich způsob filosofického myšlení vydobyl silnou pozici i v kontinentální Evropě. Vedle Wittgensteina začali být za iniciátory tohoto proudu ve filosofii považováni také Gottlob Frege (1848 – 1925), George Edward Moore (1873 – 1958) nebo Bertrand Russell (1872 – 1970) a jako jeho název se začal používat u Moora se vyskytnuvší pojem „analytická filosofie“.

Asi od padesátých let 20. století sílilo mezi analytickými filosofy přesvědčení, že je žádoucí postavit etiku ctnosti a etiku deontologickou (etiku povinnosti) do vzájemné opozice. Z konfrontace obou způsobů založení etiky měla být ukázána jejich neslučitelnost, následně pak důvody k upřednostnění etiky ctnosti. V souvislostí s tímto trendem lze vzpomenout osoby jako Elisabeth Anscombeová (1919 – 2001) [1], Iris Murdochová (1919 – 1999) [2], Philippa Footová (1920 – 2010) [3], Alasdair MacIntyre (* 1929) [4], David Wiggins (* 1933) [5], John McDowell (* 1942) [6], Rosalinda Hursthouseová (* 1943) [7], Martha Nussbaumová (* 1947) [8], snad i Michael Stocker (Syracuse University, NY, USA), Michael Slote (University of Miami, FL, USA) a další.

Tlak na povýšení etiky ctnosti nad etiku povinnosti stručně a přehledně pojednává Kamila Pacovská v článku „Morální pravidla před Wittgensteinem a po něm“. [9] Připomíná práci Elisabeth Anscombeové z r. 1958, podle níž je „povinnost psychologickou silou bez významu, která již nemůže v etice fungovat coby filosofické vysvětlení.“ [10]

Kamila Pacovská píše o masivní kritice etiky povinnosti (doslova „novověkého ,právního‘ pojetí etiky“) ze strany „Wittgensteinových žáků“. Ti deontologické etice vyčítají, že se soustředí „na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli“. [11]

Dále zmiňuje Johna McDowella, za jehož „největší přínos“ považuje předložení „obsáhlého a inspirativního výkladu o tom, že koncepci dobrého života (charakterizovaného jako život, v němž se člověk vždy správně rozhodne) nelze „zakódovat” do určitého obecného souboru pravidel jednání. Není tedy možné ctnost jako praktickou dispozici k jednání a schopnost správně reagovat redukovat na zvládnutí určitého formulovatelného a sdělitelného souboru pravidel, který by člověk ovládl a tím se stal ctnostným.“ [12]

Kritiku deontologické etiky pak Kamila Pacovská shrnuje na konci článku. Etice povinnosti se tu přisuzuje „právní etické paradigma, v němž morální pravidla figurují jako něco zcela externího lidské vůli, kterou zvenku donucují.“ Proti těmto pravidlům staví kritici etiky povinnosti takové entity jako zkušenost, význam či moudrost. [13]

Slabé místo v logickém odvození etické nadřazenosti autonomie nad heteronomií

Výše zmínění analytičtí filosofové explicitně tvrdí nebo implicitně předpokládají, že povinnost je vždy spjata se sdělitelným souborem pravidel, jehož ovládnutí je od člověka vyžadováno nějakou jemu cizí přinucující mocí. V případě užití takové premisy lze těžko učinit jiný závěr, než že pro „zkušenost, význam či moudrost“ není v deontologické etice místo. Platnost uvedeného předpokladu je ale značně diskutabilní.

Ctnostný člověk může zajisté pociťovat i povinnost, a to povinnost řídit se svým svědomím. Může také přisuzovat značný význam hodnotám, jež sám svévolně netvoří, nýbrž je svou zkušeností nalézá. Ona zkušenost pak může být utvářena nejen vnějším světem, ale i vnitřním ustrojením lidské osoby. Tak ostatně uvažoval Immanuel Kant. Z Kantových děl o etice jsou známými pojmy například „vnitřní vloha člověka k rozpoznávání dobého“, „mravní zákon ve mně“ či „kategorický imperativ“. Jde o entity, jež člověk nalézá v sobě, proto Kant považuje svou etiku za autonomní. Jednání v souladu s dobrou vlohou a mravním zákonem v nás Kant považoval za lidskou povinnost. Svůj etický systém tedy vnímal jako etiku deontologickou.

Kantovská etika povinnosti bývá kritizována i z přesně opačných pozic, než je stanovisko výše uvedených analytických filosofů. Mnozí křesťanští myslitelé se domnívají, že s teismem je slučitelná pouze etika heteronomního typu. Kantova etika povinnosti je jim pak příliš autonomní. Svého času mě velmi udivilo tvrzení Stanislava Sousedíka, jež jsem si přečetl v jeho úvodní studii ke Kantovu spisu „Náboženství v hranicích pouhého rozumu“. Jde o tvrzení, že podle Kanta si člověk mravní zákon „dává sám“. [14] A to navzdory tomu, že v Kantově textu je ohledně „morální vlohy v nás“ a „mravního zákona“ několikrát uvedeno, že „má božský původ“. [15]

Domnívám se, že trvání na nadřazenosti autonomních hodnot hodnotám heteronomním otvírá cestu k etickému relativismu. Jedním z praktických důsledků takového relativismu mohou být i dnes často diskutované přepjaté požadavky na povinné zastávání neutrálních stanovisek v rámci tzv. politické korektnosti.

Analytičtí filosofové se nadřazováním autonomní etiky etice heteronomní navíc vzdalují jedné důležité části z odkazu Ludwiga Wittgensteina, jíž je zdrženlivost ohledně budování etických systémů popsatelných v rámci (vědeckého?) jazyka. V dopise nakladateli Ludwigovi von Fickerovi z r. 1919 Wittgenstein píše, že problematiku etiky a hodnot pojednává jeho spis Tractatus logico–philosophicus tím, že o ní mlčí. [16] Podobně se Wittgenstein vyjádřil v přednášce r. 1929. [17] V této souvislosti se často citují například tyto části Traktátu [18] :

4.1212    Co lze ukázat, to nelze říci.

6.41       Smysl světa musí ležet mimo něj. (…) Je-li nějaká hodnota, jež má hodnotu, pak musí ležet vně dění a bytí tak či onak. (…)

6.421     Je jasné, že etika se nedá vyslovit. Etika je transcendentální. (Etika a estetika jsou jedno.)

7            O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.

Přiznávané i skryté povyšování heteronomie nad autonomii

Otevřenou preferenci heteronomních hodnot očekáváme většinou u náboženských tradicionalistů, kteří preferují spojení (své) náboženské organizace s mocenskými a politickými strukturami. Známými příklady takových spojení jsou náboženské instituce v prostředí středověkého křesťanství nebo současného islámu.

Mnozí lidé se domnívají, že člověk s tzv. „vědeckým pohledem na svět“ je v důsledku svého „pokrokového“ postoje imunizován proti zbožnění heteronomie. Když ne ve všech ohledech, tak snad alespoň proti heteronomně podmíněnému neetickému jednání.

Takový optimismus není opodstatněný, neboť odvoláváním se na vědu bývají často úspěšně ospravedlňovány podobně neetické činy, jako odvoláváním se na vůli nadpřirozených mocností nebo na nezpochybnitelnou platnost církevních dogmat. Pochybuje-li někdo o srovnatelnosti praktických dopadů nekritického přijímání vědeckých a církevních autorit, dovoluji si doporučit, aby se seznámil s historií tzv. Milgramova experimentu. [19]

Podstatou experimentu je klam: V pokusných osobách je vzbuzen dojem, že se účastní vědeckého experimentu zaměřeného na výzkum paměti a učení. Ve skutečnosti jde o zjištění toho, zda a jak silně jsou tito dobrovolníci ochotni ubližovat svým bližním, dostanou-li k tomu pokyn od vědecky se tvářící autority. Výsledky takového pokusu byly poprvé publikovány roku 1963 a byly velmi alarmující. Sto procent účastníků bylo při „výuce“ ochotno podrobovat chybujícího vyučovaného elektrošoky až do (fiktivní) hodnoty napětí 300 voltů, a to za situace, kdy slyšely naříkání oběti a její žádosti o ukončení experimentu. 67 procent pokusných osob pak pokračovalo až do konce pokusu, kde byla údajná hodnota elektrického napětí 450 voltů. Experiment byl později několikrát opakován s výsledky, jež nevykázaly statisticky významnou odchylku od závěrů studie z roku 1963.

Osoba vyučovaného vždy přesvědčivě předváděla dopady činnosti „vyučujících“ na své smysly a zdraví. Konflikt s hodnotami fyziologického typu (základ Schelerovy pyramidy) byl nepochybný. A těžko lze předpokládat, že většina pokusných osob byla patologickými sadisty a že jim bylo utrpení vyučovaného příjemné. Výsledky lze patrně vysvětlit působením autority vědy či vědce jako významné heteronomně přijaté hodnoty.

Autonomie anebo heteronomie?

Osobně se domnívám, že stavět proti sobě hodnoty autonomní a heteronomní není rozumné. Kdo upřímně hledá ctnost jako privátní fenomén svého vnitřního života, těžko přehlédne skutečnost, že se taková ctnost nenechává uvěznit hranicemi ryzí autonomie či libovůle. Že se naopak pozvedá k hodnotám, jež přesahují konkrétní subjekt a jeho okolí i svět ve smyslu fyzikálních a biologických jevů. Kdo se naopak snaží nalézt zdroj povinnosti, s níž by měl sladit své postoje a činy, většinou v nitru své duše pocítí jako diskomfort stav, pokud se ona povinnost dostane do sporu s jeho svědomím. Ctnost a povinnost jsou jevy spřízněné, nikoli protichůdné.

Závěrečná poznámka

Máme tedy hledat jiné kritérium pro hodnoty, jež můžeme či máme svobodně přijímat či kultivovat, než je autonomie a heteronomie? Taková otázka je dosti obecná. Praxe ukazuje, že odpovídat na obecné otázky užitím velkých kvantifikátorů (tedy například slovy každý, žádný, vždy, nikdy apod.) bývá činnost nevděčná a někdy i poněkud nebezpečná. S vědomím této skutečnosti si dovolím nabídnout odpověď, jež se snad nemusí vždy a všude úplně míjet s realitou:

Přinucující moc, která nařizuje uctívání, ale i ta, která uctívání zakazuje, je se svobodou těžko slučitelná. Svoboda se spíše snáší s mocí nepřinucující, jež se neprosazuje hromy, blesky a zbraněmi, jež nekáže z trůnů a tribun o nutnosti jediné správné cesty, nehrozí vyobcováním z náboženské, vědecké či podobné komunity ani jinými tresty, ale neokázale a tiše se nabízí. Taková nepřinucující moc je hodna úcty. Kdo chce mluvit o svobodě, mohl by mít možná na zřeteli jako doprovodný efekt úctu. Mohl by přemýšlet o svobodě (a) uctívání.

-----

[1] Anscombeová Elisabeth: Modern Moral Philosophy. In: Virtue Ethics, eds. R. Crisp a M. Slote, Oxford University Press, 1997, str. 26–45

[2] Murdochová Iris: Pod sítí. Praha, Odeon, 1968.

[3] Footová Philippa: Natural Goodness. Oxford, Clarendon Press, 2001;
Footová Philippa: Virtues and Vices: And Other Essays in Moral Philosophy, Oxford, Blackwell, 1978.

[4] MacIntyre Alasdair: Three Rival Versions of Moral Enquiry: Encyclopaedia, Genealogy, and Tradition. University of Notre Dame Press, 1990.

[5] Wiggins David: Ethics. Twelve Lectures on the Philosophy of Morality. Cambridge, 2006.

[6] McDowell John: Are Moral Requirements Hypothetical Imperatives?. Aristotelian Society Supplementary Volume III (r. 1978), str. 13–29; http://philpapers.org/pub/880/1978

[7] Hursthouseová Rosalinda: On Virtue Ethics. Oxford, Oxford University Press, 1999.

[8] Nussbaumová Martha: Křehkost dobra: náhoda a etika v řecké tragédii a filosofii. Praha, Oikoymenh, 2003.

[9] Pacovská Kamila: Morální pravidla před Wittgensteinem a po něm. In: Filosofie dnes, č. 2, ročník 2 (r. 2010), str. 59–72

[10] E. Anscombeová. In: Pacovská Kamila: Morální pravidla…, str. 61

[11] Pacovská Kamila: Morální pravidla…, str. 59

[12] Pacovská Kamila: Morální pravidla…, str. 68

[13] Pacovská Kamila: Morální pravidla…, str. 71

[14] S. Sousedík. In: Kant Immanuel: Náboženství v hranicích pouhého rozumu. Praha, Vyšehrad, 2013. Úvodní studie a závěrečný komentář Stanislav Sousedík (str. 12 – 46, 227 – 268), str. 26, 27

[15] Kant Immanuel: Náboženství v hranicích…, str. 91, 137 aj.

[16] Monk Ray: Úděl génia. Praha, Alois Hynek, 1996, str. 187–188.

[17] Wittgenstein Ludwig: Lecture on Ethics. Delivered November 17, 1929 to the Heretics Society, Cambridge University.

[18] Wittgenstein Ludwig: Tractatus logico–philosophicus. Praha, Oikoymenh, 2008.

[19] Milgram Stanley: Behavioral study of obedience; https://www.birdvilleschools.net/cms/lib/TX01000797/Centricity/Domain/1013/AP%20Psychology/milgram.pdf;
Honzák Radkin: Milgramův brutální experiment; https://psychologie.cz/milgramuv-brutalni-experiment/