Svoboda a axiologie

Axiologie coby pojednání o hodnotách poněkud vybočuje ze zástupu běžných věd lpících na neosobních a nezaujatých metodách zkoumání. Lze hledat vztahy mezi hodnotami a svobodou? (OSaU 5)

Hodnoty a svoboda

Čemu přisuzujeme vysokou hodnotu, k tomu obvykle zaměřujeme své úsilí. S oním hodnotným toužíme propojit naše životy, ono hodnotné chceme vyhledávat, chránit, někdy snad i rozvíjet či tvořit.

Směřujeme-li svým jednáním k souladu s hodnotami, činíme cosi, co opravdově a bytostně chceme – činíme tak, jak podle svého (s)vědomí činit máme. V takovém (a neumím vyloučit možnost, že pouze v takovém) případě konáme svobodně. Vedle takto svobodného jednání patrně necítíme potřebu mít po ruce ani „další alternativy“, ani „algoritmus pro výběr“.

Jednoduchému a obecnému navázání svobody na hodnotu ale odporují některé problematické (proti)příklady. Třeba člověk drogově závislý jistě vnímá svou drogu jako vysokou hodnotu. Přitom abúzus drogy většinou nepovažujeme za zcela svobodné konání a sami drogově závislí lidé často připouštějí, že je droga činí nesvobodnými.

Podobně v Československu padesátých let dvacátého století vysocí představitelé vládnoucí strany nejspíše přisuzovali velkou hodnotu svému postavení. Mohli si dopřát nadprůměrný životní standard a měli moc nad mnohými lidmi. Byli však součástí systému nespravedlnosti a násilí a tušili, že toto násilí může postihnout i jim blízké osoby nebo je samotné. Považuji za pravděpodobné, že ani tito představitelé „moci“ se příliš svobodně necítili.

V těchto případech se však neubráníme podezření, že ani droga coby zneužívaný alkaloid, ani droga coby možnost uplatňování násilí a moci nereprezentují úplně nejlépe to, co může či má být považováno za „hodnotné“.

Abychom takové podezření mohli přeměnit v úvahy s určitějšími konturami, anebo dokonce v jakousi teorii o hodnotách a jejich vztahu ke svobodě, museli bychom rozlišit určité typy hodnot a dát je do vzájemných vztahů, nejlépe snad zavést pro ně alespoň částečné uspořádání.

O typologii hodnot s hierarchickou strukturou se pokusil německý fenomenologický filosof a sociolog Max Scheler. Domnívám se, že při úvahách o hodnotách není možno Schelerovy myšlenky pominout. Ne proto, že by dávaly axiologii (teorii hodnot) jasnou a zřetelnou strukturu, s níž by bylo nutno souhlasit. Význam Schelerova pohledu na hodnoty vidím naopak v tom, že otevřel otázky kontroverzní, a to nejméně dvojího druhu.

Jedna taková otázka se týká toho, zda máme založení či podstatu hodnot hledat v našem osobním vztahování se ke světu a v prožívání, jež do značné míry závisí na našem ustrojení a možná i na naší „volbě“. Či zda naopak nám jsou hodnoty nějak „objektivně“ dány. Scheler nesouhlasí s první, tedy v subjektu založenou teorií hodnot. [1] Odmítá schéma, v němž by byly hodnoty vztahem člověka ke světu:

Podle Schelera se ale hodnoty nenacházejí ani přímo „ve“ světě, jako věci či na věcech závislé a s věcmi pomíjející vlastnosti. Tzv. „statky“ z našeho světa k hodnotám poukazují, snad lze i říci, že nám hodnoty zprostředkovávají. Ale hodnoty samé jsou stálé, světu a jeho proměnlivosti nepoplatné. [2] Tomuto Schelerovu pojetí snad dobře odpovídá schéma na obrázku 4:

Hodnoty jsou pro Schelera tedy na světě i člověku nezávislé. Přitom jistě platí, že se s nimi každý z nás vyrovnáváme jinak, svůj vztah k hodnotám během svého života měníme a s hodnotami se různě setkáváme skrze svět, v němž žijeme.

Druhou kontroverzní oblastí Schelerovy axiologie je čtyřstupňová hierarchická klasifikace hodnot. V ní je nejnižší či základní úroveň tvořena hodnotami, k nimž se vztahujeme za pomoci naší tělesnosti a smyslovosti. Tato úroveň je nám dána skrze naši potřebu upřednostňovat stavy příjemné před stavy nepříjemnými. [3] O stupeň výše (ve druhém „podlaží“) jsou hodnoty související s životním postojem, vitalitou a takovými jevy, jako například pocity ušlechtilého, vznešeného, perspektivního či zdravého. Mezi tyto vitální hodnoty patří i odvaha nebo blaho či blahobyt. [4] Třetí stupeň tvoří hodnoty, jež jsou „přiřazeny duševnímu cítění“ [5] a běžně bývají označovány jako „hodnoty duchovní“ [6]. Zde je místo pro krásné, pravdivé či legitimní.

Rozdíl mezi duševním (řecky ???????, psychikós) a duchovním (řecky ????µ??????, pneumatikós), jež v jiných souvislostech bývá docela přehledný, je v Schelerově pyramidě možná poněkud nejasný. Domnívám se však, že „duševní cítění“ lze považovat za ten nástroj myšlení (duševna), jímž se vztahujeme, nebo jím alespoň hledáme či vyhlížíme, hodnoty duchovní.

Na nejvyšší – čtvrté – úrovni jsou hodnoty „posvátné“, tedy takové, jež jsou nějak spřízněny s „absolutním bytím“ [7]. Hierarchická struktura hodnot podle Schelera pak tvoří pyramidu znázorněnou obrázkem:

Míra konsensu v oblasti hodnot

Za antitezi k Schelerově tvrzení o „danosti“ hodnot bývá pokládán názor, že hodnota je subjektivním prožitkem či postojem a záleží tedy na „volbě“ hodnotícího subjektu. O společném sdílení hodnot lze pak maximálně uzavírat nějaké „dohody“.

Relativně „bezesporně“ se jeví situace v dolním patře Schelerovy pyramidy. (Dobré) jídlo, (pohodlné) přístřeší a (příjemnou) teplotu prostředí můžeme možná spojovat i se subjektivním vnímáním. Ale dostatečně drastickou změnu takových podmínek k životu bude jistě každý vnímat jako hodnotovou újmu. Dolní patro pyramidy lze považovat spíše za „objektivně dané“ či „intersubjektivně pociťované“. Zároveň pro tyto hodnoty platí, že nad námi mají donucovací moc, neboť bez nich není náš život myslitelný.

Na obsahu vyšších pater pyramidy patrně k všeobecné shodě nedojde. To může souviset s dvojakostí v pojetí člověka jako tvora (podstatně) spjatého s živočišnou říší přírody a/nebo jako osoby tuto živočišnou říši v nějakém smyslu významně přesahující.

Zvíře coby cítící bytost postrádající osobnost vnímáme většinou jako organismus, jenž funguje v interakci se svým okolím či osvětím, který se však nedokáže vztahovat ke světu jako celku. [8] Schématické znázornění může vypadat podle obrázku 6:

O člověku jako osobě se občas soudí, že může (má) hledat vztah k celku světa a možná i vyhlížet cosi, co svět přesahuje [9]:

Lidé ochotní akceptovat hodnoty z vyšších pater pyramidy bývají nejspíše ochotni přiznat větší váhu pojetí člověka podle obrázku 7, resp. rozdílu mezi tímto pojetím a živočišným schématem podle obrázku 6.

Ona ochota jistě bývá u různých lidí odlišná. Domnívám se však, že pojmy jako „obecně platné“ či „všelidské“ hodnoty v celé jejich možné šíři málokdo odmítá. Spíše bývá spor o to, čím a jak tyto pojmy naplnit.

V druhém patře pyramidy bude patrně na perspektivní a zdravou hodnotu aspirovat mimo jiné užívání lidského rozumu, zejména jeho analytické části. Jde o funkci lidského orgánu, tedy v jistém smyslu „zdatnost“ podobného typu, jako je zdatnost tělesná.

Největší problém přinášejí pokusy o sdílení hodnot nejvyšší úrovně pyramidy. Představy o „svatosti“ či „posvátnosti“ jsou velmi často spojovány s jakousi autoritou, jež je lidské přirozenosti cizí a k níž náleží nárok či dokonce poslání negovat nižší patra Schelerovy pyramidy. S odvoláním na „hodnoty“ oné „svaté“ úrovně je zhusta pácháno násilí, jež by se bez takového odvolání jevilo zřetelně nepřijatelným, a poukaz na „posvátnost“ slouží zejména pro imunizaci podivných až šílených forem jednání proti kritice. O „svaté autoritě“ jako zdroji informací o „posvátných hodnotách“ pak nepanuje všeobecná shoda, proto se často různé skupiny horlivců pro „svaté hodnoty“ potírají mezi sebou.

Problém se čtvrtou úrovní obrázku 5 je patrný i na formální či jazykové rovině. V nižších patrech v podstatě není sporu o tom, kde hledat a jak nazvat pro ony hodnoty protipól. Opozitum pro příjemné je nepříjemné, opakem silného a vznešeného je slabé a pokleslé, pro pravdivé a krásné je to lživé a ošklivé. Ale jak je to s posvátným? Někdy se uvádí opozitum „profánní“. To je jistě pro samotné slovo „posvátný“ jazykově v pořádku, ale nikoli ve vztahu k hodnotám. Profánní hodnoty někdo snad může považovat za „méně vznešené“ než hodnoty „posvátné“, ale vůbec není zřejmé, zda lze tyto dvě skupiny hodnot stavět vzájemně do opozice. Alespoň křesťanské Písmo výslovně uvádí, že i tak přízemní způsob obživy, jaký praktikují třeba nevěstky a celní úředníci, nemusí znamenat fatální překážku na cestě do Božího království. Naopak souběhem intenzivního zabývání se „svatými hodnotami“ s jejich naprostým nepochopením mohou vznikat problémy mnohem závažnější. [10]

V tradici západního monoteismu jsou opozity ke slovům „svatý“ a „posvátný“ slova „klatý“ a „modlářský“.

Takto stavěná opozita vyjadřují neblahý stav, kdy člověk přisuzuje svatost (či nekritizovatelnou autoritu) něčemu, čemu takové hodnocení nenáleží. Tragédii či směšnost pak nezpůsobuje případná profánnost, ale neoprávněné zbožnění či vynětí z kontroly rozumem.

Martin Buber zmiňuje Schelerovo pojetí duchovních hodnot ve spise „Problém člověka“ a jednoznačně odmítá stavění duchovních hodnot proti tělesnosti či „pudovosti“ [11]. Autentický člověk nemá důvod k zavrhování hodnot z kterékoli části Schelerovy pyramidy. Z knih Martina Bubera i některých dalších autorů označovaných často za představitele existencialismu mívám občas pocit, že poukazují k takovým duchovním (a někdy snad až „posvátným“) hodnotám, jež disponují jinou mocí, než je moc přinucující. Křesťanské tradici ostatně takové nepřinucující hodnoty také nejsou cizí – stačí připomenout velikonoční poselství o Ukřižovaném nebo vánoční symbol Narozeného.

Dovolu ji si domnívat se, že člověk hledající hodnoty nepřinucujícího typu může být svobodný.

-----

[1] Scheler Max: Můj filosofický pohled na svět. Praha, Vyšehrad 2003. Úvodní studie Ivan Hodovský (str. 9 – 103), str. 44

[2] I. Hodovský. In: Scheler Max: Můj filosofický …, str. 44; také J. Patočka. In: Scheler Max: Místo člověka v kosmu. Praha, Academia 1968. Úvodní studie Jan Patočka (str. 5 – 41), str. 11

[3] J. Patočka. In: Scheler Max: Místo člověka…, str. 13

[4] J. Patočka. In: Scheler Max: Místo člověka…, str. 13, 14

[5] J. Patočka. In: Scheler Max: Místo člověka…, str. 14

[6] M. Scheler Scheler Max: Můj filosofický …, str. 44; také J. Patočka. In: Scheler Max: Místo člověka…, str. 11

[7] I. Hodovský. . In: Scheler Max: Můj filosofický …, str. 44; také J. Patočka. In: Scheler Max: Místo člověka…, str. 11

[8] Scheler Max: Místo člověka…, str. 68

[9] Scheler Max: Místo člověka…, str. 68, 69

[10] Bible, Mt 21,31

[11] Buber Martin: Problém člověka. Praha, Kalich 1997, str. 128 – 131