Svoboda a člověk novověku

Jednou z důležitých charakteristik novověku je věda. Ta se snaží objektivizovanými postupy odhalovat obecné zákonitosti. Zaměřuje se na části skutečnosti, které fungují automaticky. Vejde se do světa vědy svoboda? (OSaU 4)

Slučitelnost svobody s vědeckým obrazem světa

Věda je přibližně posledních 200 let významnou silou, jež ovlivňuje náš svět i naše postoje. Mnozí lidé vědomě označují svůj vztah ke světu jako vědou formovaný. Za měřítko a vodítko pro nazírání skutečnosti se snaží používat tzv. „vědecký obraz světa“.

Do vědeckých obrazů světa jistě nepatří pouze deterministické systémy, jak je známe z newtonovské mechanistické fyziky (r. 1687), Maxwellovy teorie elektromagnetického pole (r. 1865) nebo z Einsteinovy obecné teorie relativity (r. 1915). Od 20. let 20. století používá fyzika indeterministický popis přírodních zákonitostí, a to zejména pro svět fundamentálních částic. Nahodilost a nejednoznačnost tedy do vědeckého popisu světa bezpochyby patří.

Dokonce lze říci, že ani newtonovská („klasická“) mechanika se nedokáže neurčitosti zcela úspěšně bránit. Neurčitost se v ní vykazují některé hraniční stavy mechanických systémů, například kuličce umístěná na vrchol symetrického kopce v neměnném gravitačním poli. Klasická fyzika nevylučuje děj, kdy se v takové poloze kulička zastaví, je-li z místa pod kopcem odpálena vhodným impulzem síly. Probíhá-li děj ve vakuu a mají-li kulička i terén dokonale tuhou konzistenci, nemusí dojít k přeměně části mechanické energie na teplo. Děj je pak vratný. Vzhledem k symetrii kopce se ale kulička může dát do pohybu po kterékoli spádnici povrchu kopce.

Na druhou stranu ani kvantová teorie popisující chování fundamentálních částic pomocí pravděpodobnostních (tedy neurčitých) stavů nemůže přinést důkaz o tom, že cosi, co se někdy někde nestalo, se stát mohlo. Pokud hodnoty nějakých veličin nemůžeme určit, ba ani v případě, že podle dobře fungující teorie takové hodnoty vůbec nejsou dány, lze těžko usuzovat na možnost či nemožnost nenastalého.

Vědecké obrazy světa tedy nechávají prostor jak pro deterministické představy o časovém vývoji světa, tak i pro představy indeterministické. Otázka po jakési „nevyhnutelnosti budoucích jevů“ je v obecném smyslu ryze spekulativní a do seriózní vědy nepatří.

Není-li pro vědu možné odpovědět na obecnou otázku po (in)determinismu světa, pak pro ni patrně tím spíše není možné odpovídat na obecné otázky po svobodě člověka či jiných živých bytostí. Takovými obecnými otázkami jsou třeba definice svobody či povšechně platný výčet nutných a/nebo dostačujících podmínek, jež svobodu zaručují. Vědeckými metodami lze pouze evidovat, kdo, kdy a za jakých konkrétních okolností se svobodným či nesvobodným prohlašoval.

Věda a teismus

Teistický (někdy se v podobném významu užívá adjektivum „náboženský“) obraz světa bývá někdy chápán jako určitá „alternativa“ k obrazu vědeckému. Jindy (možná méně často) jsou teistické myšlenkové systémy (teologie) považovány za součást vědy nebo za její nadstavbu.

Osobně mi není blízký ani jeden z výše zmíněných vztahů. Jistý rozdíl v perspektivě, ve které („ze“ které) jsou svět a jeho části nazírány, však mezi vědeckým a teistickým postojem po mém soudu je. Teistický popis světa má zajisté ambici zabývat se jinými oblastmi skutečnosti, než jsou přírodní či společenské zákonitosti.

Dějiny podle mne poměrně jasně ukazují, že kdykoli měli představitelé náboženských struktur ambice vnucovat z pozice svého církevního úřadu cokoli lidem zkoumajícím zákonitosti světa, nedopadlo to dobře. Pošetilost ingerencí církve do přírodovědy lze doložit příklady tragickými (G. Bruno), šikanózními (G. Galilei) i groteskními (kreacionisté).

Pokud se naopak některým teologům natolik zalíbila přesnost a přísnost věd, že chtěli teistický přístup k životu a světu navléknout do svěrací kazajky ušité podle vědeckého vzoru, výsledek byl rovněž rozpačitý.

Mnozí scholastičtí učenci se domnívali, že existenci Toho, k Němuž poukazuje hebrejská a/nebo křesťanská část Bible, mohou nezvratně dokázat prostředky analyticko logické – tedy „vědyschopné“ – složky lidského rozumu. Tak vznikaly systémy, jejichž tvůrci a vyznavači nad sebou uznávali dvě autority: Aristotelovo spekulativní srovnávání a třídění jevů a pojmů (jež lze považovat za předstupeň novověkého vědeckého zkoumání) a zvěst Písma svatého. Někteří evropští učenci se v těchto systémech docela obdivuhodně pohybovali na hranici filosofie a teologie a usilovně se snažili sloužit oběma pánům.

Slučitelnost svobody s teistickým obrazem světa

S příchodem novověku, s rozvojem výroby, obchodu a cest do dříve neznámých oblastí docházelo k pozvolné destrukci některých myšlenkových konstrukcí, jež byly dříve považovány za logikou dobře podepřené a nepochybně platné. V době tzv. druhé scholastiky a protestantismu mnozí teologové upouštěli od budování takových obrazů světa, v nichž by byly jasně stanoveny soubory všech přípustných otázek a na ně správných odpovědí.

Významné teistické světonázorové systémy raného novověku se ale většinou nezbavily tuhých a neosobních zákonitostí přinucovacího typu, jak je převzaly dřívější generace teologů od Aristotela a případně jiných zkoumatelů světa přírody. Náboženské organizace považovaly i na počátku novověku za svou důležitou funkci formulování obecných a obtížně splnitelných pravidel pro co největší oblast lidského života. Ideální křesťan měl být dokonale začleněnou součástkou v teoreticky vyprojektovaném systému. V římskokatolickém prostředí bylo možno neschopnost k takovému začlenění vykupovat pravidelnou účastí na náboženských úkonech a ochotou podřizovat se církevním nařízením. Na půdě kalvinismu bylo ale o člověku předem (nejvyšší bytostí) věděno, zda jeho pozemský život vyústí do spasení nebo do zavržení. Veškerá snaha o změnu této „předvěděné skutečnosti“ byla pro kalvinisty marná.

Leccos nasvědčuje tomu, že svoboda byla pro mnohé teology zbytná či nežádoucí. Známý německý matematik a teolog Gottfried Wilhelm von Leibniz odvodil z předpokladů o vševědoucnosti, všemohoucnosti a dobrotě boha závěr, že tento bůh nutně tvoří nejlepší z možných světů. (Onu entitu, na kterou je uvalena povinnost tvořit pouze takový a nikoli jiný svět, se mi příčí označovat slovem „Bůh“ s velkým „B“.) Leibniz tím teoreticky zbavil svobody jak tento svět, tak i (svou představu) jeho stvořitele. Prakticky se pak církve od svobody distancovaly během 19. a začátku století svým přístupem k různým snahám o osvobození. Na půdě křesťanství byl v novověku stejně jako v dřívějších dobách upřednostňován tuhý řád před svobodou a tvořivostí. Vedoucí činitelé křesťanských církví jak ve středověku, tak i v novověku většinou neodmítali organizované násilí, zato se často všemožně snažili regulovat a omezovat projevy sexu. (Za čestnou výjimku lze považovat valdenské nebo jednotu bratrskou předtím, než byla kalvinizována.)

Jednou z příčin těchto jevů může být fakt, že se systém a řád ukazující se v oblasti přírodních věd stal pro mnohé církevní činitele modlou. A že přinucovací funkci vědecky zkoumaných přírodních zákonitostí lépe napodobují plánované vojenské operace a trestní exekuce než přirozené projevy života, jenž se odehrávají bez dokonalé kontroly ze strany představitelů moci.

Svoboda a křesťanství po průmyslové revoluci

Fascinace exaktním a neosobním přístupem vědy ke skutečnosti a snahy o umenšování prostoru pro svobodu pokračovaly u mnoha církevních funkcionářů i v době industriálně konzumní společnosti. Trváním na podřízenosti žen mužům se církve často stavěly proti snahám o osvobození žen [1]. Biblickým veršem „vrchnosti nejsou postrachem činu dobrému, nýbrž zlému“ [2] církevní činitelé ospravedlňovali svůj negativní postoj k osvobození námezdně pracujících od často „nekřesťanských“ podmínek vytvářených zaměstnavateli a státní mocí [3]. A neustálým rozšiřováním seznamu zakázaných knih odpírali svobodu intelektuálům. [4]

Přitom v Biblické zvěsti se s různými projevy svobody setkáváme velmi často. Proroci tzv. „Starého“ zákona i Ježíš z Nazareta a jeho učedníci byli lidé nekonformní, kteří se často projevovali jinak, než od nich jejich okolí a církevní či světská vrchnost očekávaly. A o bezprostřední Boží ingerenci do přirozeného světa (o tzv. Duchu (svatém)) je v Bibli psáno, že je nespoutaný jak vítr, jenž vane, kam chce, a těžko lze evidovat, odkud přichází a kam směřuje [5]. Zdá se, že přes všechna nařízení a zákony, o nichž se v Bibli píše, probleskuje v judaismu i v křesťanství cosi, co je se svobodou v docela dobrém souladu.

Někteří lidé toto cosi nazývají pravdou. Ale je to jiná pravda než soulad teorie s empirickými daty. Je to pravda, o níž Lev Šestov napsal: „Je těžké pojmout do sebe myšlenku o nepřinucující pravdě… Není pravdy tam, kde vládne přinucení.“ [6]

A někteří lidé se dokonce snaží podle svobodné a nepřinucující pravdy žít. Z dnešních celosvětově známých církevních činitelů je to například současný římskokatolický papež František.

-----

[1] Lev XIII.: Encyklika Arcanum, 1880; Pius XI.: Encyklika Casti connubii, 1930; Kodex kanonického práva (CIC), 1917

[2] Bible, Ř 13,13

[3] Lev XIII.: Encyklika Immortale Dei, 1885

[4] Tzv Index librorum prohibitorum. Jeho „právní síla“ byla zrušena r. 1966.

[5] Bible, J 3,8

[6] Šestov Lev: Kierkegaard a existenciální filosofie. Praha, Oikoymenh 1997, str. 90; podobně a možná podrobněji Šestov Lev: Athény a Jeruzalém. Olomouc, Refugium Velehrad-Roma 2006