Mohou být zvířata svobodná?

Každý život probíhá pod rozličnými tlaky. Ve vzdorování některým tlakům se lidé občas vnímají jako svobodné bytosti. Mohou být svobodná i zvířata? (OSaU 1)

Bajka o vlku a psovi

Z doby svého raného dětství si vybavuji krátkou pohádku či bajku, v níž spolu hovořili vlk a pes. Pes se chlubil vlkovi tím, jaké má garantovány jistoty. Pravidelné příděly potravy, bouda chránící před nepřízní počasí, možná i provozování jakýchsi sportovních či herních aktivit. Vlk projevil zájem o přijetí psího způsobu života, ale pak se zeptal, proč má pes kolem krku odřenou srst. Když slyšel o obojku a uvazování, ztratil o změnu životního stylu zájem.

Bajka měla patrně poukazovat na hodnotu lidské svobody. Její autor nejspíš neměl ambici řešit otázku, jak je to se svobodou u zvířat. Přesto se tato bajka v mém podvědomí s otázkou svobody zvířat spojila a občas se toto spojení vynořovalo i do vědomí.

Kam až svou pamětí dosáhnu, vybavuji si, jak jsem u cizích lidí vídal uvázané či jinak „svobody zbavené“ psy, v malých prostorách uvězněné ptáky, křečky a možná i další stvoření. Doma jsme v době mého dětství a dospívání žádné zvíře nechovali a já jsem po něčem takovém netoužil.

Během procesu vzdělávání se ke mně dostalo něco málo informací o způsobu života volně žijících zvířat. Zjistil jsem, že zejména u zvířat žijících ve smečkách a tlupách, jako jsou třeba vlci či lidoopi, je vytváření jakýchkoli paralel či analogií mezi jejich údělem a „svobodou“ velmi vzdálené realitě. Život těchto tvorů se odehrává od začátku do konce pod tíhou mnoha omezení, pod hrozbami, jako je hlad, zranění či vyloučení ze společenství. Ani tzv. alfasamec v těchto společenstvích není svobodný, neboť je nucen své postavení neustále potvrzovat. A nezemře-li tento vůdce skupiny dostatečně brzy, s věkem poklesne jeho zdatnost a o své postavení přijde. Taková degradace je pak velmi často provázena utrpením.

Srovnání uvázaného psa a volně žijícího vlka jistě nelze považovat za dobrou ukázku rozdílu mezi nesvobodou a svobodou. Jde o ilustraci dvou druhů nesvobody.

Zkušenost se psy

V dospělém věku jsem začal chovat psy. Psa jsem doma nikdy neuvazoval ani nezavíral do kotců či podobných prostor. Mí psi vždy respektovali určitá pravidla, ale netroufl bych si říci, že byli „vycvičeni“.

Kdysi jsem viděl dva chovatele se psy na louce. Jeden druhému tam předváděl, jak ovládá svého boxera. Vydával povely a pes si při jejich plnění neustále sedal, lehal, vstával… Těch opakovaných a okamžitě plněných příkazů byly snad desítky.

Se svými psy jsem se vždy dokázal domluvit, když bylo potřeba, aby zaujali určitou polohu. Veřejnou dopravou jsem s nimi cestoval bez problémů, byť ne příliš často. Při nutnosti provedení lékařského zákroku si na můj pokyn sedali, lehali, vstávali. Ale kdybych některému z nich začal dávat povely způsobem, jak jsem to viděl na té louce, patrně by neposlechl. Tedy rozhodně by neposlouchal tak dlouho. Asi by na mě zůstal v údivu koukat a myslel by si, že mi přeskočilo.

Se psy jsem často chodil na vycházky do přírody. S mou nynější fenou jsme v době, kdy toho ještě byla fyzicky schopna, chodívali na několikadenní pěší cesty. Spali jsme v přírodě, tzv. „pod širákem“. Psa jsem nepoutal a nemyslím si, že jsem porušoval zákon. Podle § 10 odst. 1 zákona 449/2001 Sb. je tuším zakázáno pobíhání psa (či jiného člověku podřízeného zvířete) v honitbě „mimo vliv svého majitele nebo vedoucího“. Má fena nebyla upoutána, ale byla pod mým vlivem.

Pokud fena zjistila ve své blízkosti pohybující zvíře, často se za ním rozběhla, ale vždy se nechala odvolat. Nastávaly i situace, kdy fena přílišnou poslušnost nevykazovala a odvolat se nedala. K tomu však docházelo výhradně tehdy, kdy ve svém dosahu zjistila vodní tok nebo plochu dostatečné velikosti, aby mohla plavat, nebo se alespoň částečně ponořit.

Netroufl bych si přirovnávat ke „svobodnému“ jednání ani ty situace, kdy se fena nechávala odvolat od běhu za volně žijícím zvířetem, ani ony chvíle, kdy se bez ohledu na případné povely vrhala do vody. V obou případech lze zajisté popsat v mozku a těle zvířete procesy, které jeho chování předcházely a k němu vedly, a to bez využití pojmu „svoboda“. Dokonce bylo chování zvířete v obou případech s vysokou mírou pravděpodobnosti předvídatelné. Přesto jsem zažil i situace, kdy mi má fena „svobodně“ jednající bytost silně připomínala.

Během některých cest jsem s fenou procházel kolem skal, u nichž jsem mě napadlo, že by nebylo špatné vylézt nahoru a rozhlédnout se po krajině. Někdy jsem tak ale neučinil, třeba z důvodu námrazy nebo jiného druhu nebezpečí, anebo z pouhé lenosti. V některých z těchto případů se fena na krátký okamžik zastavila a pak za cenu nemalého fyzického úsilí vylezla na obtížně dosažitelné místo sama. Nahoře se hrdě rozhlédla a pak se s docela znatelným uspokojením vrátila ke mně.

Vím, že zejména zvířata, která žijí ve smečkách a tlupách, občas předvádějí svou fyzickou zdatnost a upevňují tak své postavení. Přesto se mi podobné akce mé feny jevily poněkud zvláštně. Snad proto, že, jsem je neuměl vždy předvídat.

Setkání se skupinou srnčí zvěře

Někdy kolem roku 2010 jsem se dostal do poněkud zvláštní situace. Byl podzim, procházel jsem se s fenou po posečeném poli blízko lesa. Začaly se ozývat střelné rány. Byli jsme nedaleko od polní cesty v blízkosti okraje malého městečka. Neměl jsem pocit nebezpečí a fena, vědoma si mé přítomnosti, byla také klidná. Najednou k nám přiběhla skupina vysoké zvěře. Byla to nevelká, mladě vypadající zvířata, patrně srny. (Možná to mohli být i daňci, nevyznám se v taxonomii spárkaté zvěře.) Zvířata zůstala před námi stát a upřeně se na mě dívala. Jejich pohled silně připomínal něco jako prosbu o pomoc.

Neuvažoval jsem tehdy o tom, že podle zákona bývají tato zvířata zabíjena způsobem, jenž se nazývá „čekaná“, kdežto intenzivní střelba, jež zněla kolem, připomínala spíše nějaký druh tzv. „společného lovu“. Přede mnou stála skupina zvířat a já jsem se nedokázal zbavit pocitu, že u mne hledají ochranu. Tehdy jsem připoutal fenu na vodítko, otočil jsem se ke skupině zády a rychle jsem to místo opustil. Nedokázal jsem se zbavit nepříjemného pocitu, jenž se dosti podobal výčitkám svědomí.

Nejsem si jist, zda jsem tehdy nenavodil něco jako „pocit zklamání“ nejen u té skupiny vysoké zvěře, ale také u své feny. Ta totiž, pokud dojde k neobvyklé situaci a já jsem nablízku, zachovává klid a spoléhá, že problém vyřeším optimálním způsobem. A neřekl bych, že ten únik před problémem zhodnotila má fena jako řešení optimální.

Co vůbec tehdy způsobilo mé rozladění? Jistě, přiznávám, že pronásledování a stresování zvířat, jakož i šikanování lidí v souvislosti s tzv. „myslivostí“ nemám rád. Zejména mi vadí ustanovení § 43 zákona 449/2001 Sb., jež dává „myslivcům“ právo použít střelnou zbraň i v situacích, v nichž je to zakázáno všem ostatním, včetně vojáků, policistů nebo agentů zpravodajských služeb.

Nejsem vegetarián a zabíjení zvířat neodsuzuji. Ale nemám rád to, co se u nás označuje jako tzv. „lov“.

Vysokou či spárkatou zvěř v našich lesích nepovažuji za „divoce“ žijící. Již proto ne, že v naší zemi (snad na zanedbatelné výjimky) neexistuje „divoká“, tedy lidmi neobhospodařovaná příroda. Spárkatá zvěř žije v tzv. „kulturní“, člověkem vytvořené krajině. Byť není zcela domestikována, je člověkem dokrmována, její život je pod lidskou kontrolou a je snad i logické, že je tato zvěř člověkem zabíjena a využívána. Domnívám se, že odchyt určitých kusů spárkaté zvěře a jejich porážka na jatkách by byla civilizovanější a důstojnější alternativou k tzv. „lovu“, zejména pak k jeho excesům legalizovaným § 43 zákona 449/2001 Sb.

Při setkání se skupinou (patrně) srnčí zvěře mě tehdy nejspíše nerozladila skutečnost, že je tato zvěř zabíjena. Možná jsem tehdy očekával, že skupina srnčí zvěře bude zmateně pobíhat a bude se snažit vzdálit se jak od střílejících „myslivců“, tak i ode mne a mého psa. Tím, že skupina přiběhla ke mně, mě zaskočila. I když vím, že stresované zvíře je schopno učinit leccos, chování oné skupiny srn mi připadalo „divné“.

Podobně jako lezení mé feny na skálu, k němuž nedostala pokyn ani příklad, mi i shromáždění stresovaných srn něčím připomíná „svobodné“ jednání. Obojí je chování, jež není zákonité a předvídatelné a k němuž lze jistě hledat alternativy. Takové alternativy, jež se vyskytují častěji a bývají považovány za „logičtější“.